Kolik emoji znáš, tolikrát jsi člověkem

Když Shigetaka Kurita vymyslel v roce 1999 první sadu emoji pro japonského mobilního operátora NTT Docomo, pravděpodobně netušil, že jeho malé 12x12 pixelů velké obrázky ovlivní způsob, jakým komunikuje celý svět.

Teprve dvacetisedmiletý výtvarník tehdy pracoval na vývoji nové mobilní platformy iMode, která měla umožnit snadnější přístup k internetu. „Chtěli jsme vytvořit jednoduchý způsob, jak lidé mohou rychle vyjádřit své emoce,“ vzpomínal později Kurita. Inspiroval se piktogramy, které viděl na olympijských hrách v Tokiu, a také japonskými komiksovými emotikony kao-moji.

‍

Kurita nakreslil prvních 176 emoji ručně na milimetrový papír a grafik je následně digitalizoval. „Byla to velká výzva – měli jsme jen 12x12 pixelů, ale chtěli jsme, aby obrázky byly jasné a jednoznačné,“ uvedl. Přestože byly emoji zpočátku omezené na Japonsko, jejich popularita rychle rostla.

‍

‍
Globální lavina

Zlomovým momentem pro rozšíření emoji na Západě byl rok 2007, kdy se Apple rozhodl expandovat na japonský trh s iPhonem. Steve Jobs si uvědomil, že bez podpory emoji bude pro Apple obtížné prorazit v zemi, kde se tyto symboly staly běžnou součástí digitální komunikace. iPhone 3G proto v roce 2008 poprvé představil oficiální podporu emoji, která se však původně aktivovala pouze pro japonské uživatele. Ale lidé na západě si novou funkci zamilovali a hledali způsoby, jak emoji do svých telefonů dostat. Brzy se objevily aplikace, které tuto funkci odemykaly, a zájem o nový způsob komunikace rostl.

Když popularita emoji už nešla ignorovat, muselo se jim začít věnovat Unicode konsorcium, organizace, která se stará o standardizaci znaků v digitální komunikaci a jsou tu sdružení všichni výrobci počítačů a operačních systémů. Díky tomu se předešlo roztříštěnosti, která panovala v Japonsku mezi různými operátory, a umožnilo se, aby emoji byly čitelné a správně zobrazované kdekoliv na světě. V roce 2010 se emoji oficiálně staly součástí Unicode standardu, což vedlo k jejich masovému rozšíření a podpoře nejen v mobilních telefonech, ale i v počítačích a dalších zařízeních.

‍

Digitální Altamira

Historik Marcel Danesi ve své knize Semiotics of Emoji připomíná, že schopnost komunikace pomocí symbolů je starší než samotné písmo. Jeskynní malby v Altamiře ukazují, že lidé využívali obrázky jako médium pro záznam důležitých informací – stejně jako dnes využíváme emoji k vyjádření emocí nebo zkrácení složitých sdělení.

Ale emoji už  nejsou jediným vizuálním jazykem internetu – stále více je nahrazují GIFy, memy a interaktivní samolepky. Memy fungují jako kulturní jednotky digitální éry, které přenášejí myšlenky, vtipy nebo společenské komentáře prostřednictvím opakovaného sdílení a modifikace. Na rozdíl od statických emoji mají dynamický charakter – jejich význam se může měnit v závislosti na kontextu, době i publiku. Zatímco emoji standardizuje Unicode konsorcium, memy jsou organickým výtvorem internetu, jejichž evoluci nelze předvídat ani kontrolovat.

Ale ani emoji nezůstávají statické, ukazuje se, že jejich význam se napříč generacemi výrazně proměňuje. Význam některých symbolů se dramaticky mění – nejen, že jejich západní interpretace často neodpovídá původnímu japonskému významu, ale nová generace posouvá význam některých emoji ještě dál. Emoji, které pro starší generaci byly naprosto nevinné a pozitivní, jsou pro novou generaci sarkastické a jízlivé. Může se tedy stát, že když pošlete někomu mladšímu usmívajícího se emoji, tak nebude chápat, proč jste tak jízliví. I přes snahy o standardizaci se emoji dál vyvíjejí, je to živý jazyk, letící zběsilou rychlostí digitální kulturou. A jako to platí u internetu často: občas je těžké pochopit, co to všechno znamená.

‍