Regulace Big Tech: Může vůbec někdo zkrotit technologické giganty?

Ovlivňovat, natož regulovat obsah či chování velkých technologických platforem je problém. Za prvé, jakékoliv moderování obsahu naštve ty, kteří jsou moderováni, nemoderování zase ty, kteří by ochranu před některými typy obsahu uvítali. Za druhé, svět není černobílý. Co je pravda a co lež, je často otázkou názoru, a názory se budou vždy lišit.

Za třetí, kontrolovat obsah velkých platforem zcela přesahuje lidské síly. Technická řešení zatím narážejí na limity algoritmů, například: jak má rozhodnout, kdy je nahota nevhodná a kdy ne? Za čtvrté, v měřítku miliard uživatelů i statisticky malá chyba znamená chybu v milionech případů.

Za páté, systémy strojového učení založené na neuronových sítích, kterých je dnes většina, jsou jakési „černé skříňky“. Není snadné do nich vstupovat, zvlášť pokud chybí vůle. Za šesté, regulace vyžaduje spolupráci firem, které by si však mohly ohrozit vlastní byznys. Kapři si svůj rybník nikdy nevypustí.

Za sedmé, dokud je obchodní model postaven na počtu kliků a kvantitě naší pozornosti – kterou nejlépe zajistí emoce – jsme v pasti. Náš operační systém Homo sapiens zdaleka nereaguje jen racionálně. Za osmé, systémy velkých technologických platforem jsou už natolik robustní, že do určité míry žijí vlastním životem.

V době covidu například Facebook odstranil hlavní skupiny bojující proti očkování, ale účty konspiračních teorií přesto narostly o 50 %. Za deváté, kdo posoudí, jaké poškození společnosti je přijatelné ve prospěch technologického pokroku? A ve prospěch koho – všech, nebo jen několika firem?

Za desáté, jak správně vykládat svobodu projevu? Sociální sítě, například YouTube, mažou příspěvky podle tzv. pravidel komunity, která si samy stanovují. Twitter (nyní X) dokonce smazal účet prezidenta Spojených států. A mluvíme-li o svobodě, jde o svobodu lidí, nebo o svobodu algoritmů, které se chovají stále více samostatně a neprůhledně?

Diskuze o řešení nejčastěji končí závěrem „Nechat vše na uživateli.“ Ten však často vůbec neví, jak s informacemi nakládat. Evropská unie přijala několik právních předpisů, které mají zvýšit transparentnost algoritmů a omezit dominanci technologických gigantů. Jak se tato opatření projeví v praxi, ukáže čas.

Změnit situaci může pravděpodobně nejvíce rozvoj technologií a konkurence mezi technologickými firmami. Například Google by mohl ohrozit masový nástup konverzačních robotů typu ChatGPT, pokud se stanou našimi osobními asistenty a budou fungovat nezávisle.

Mluví se o Webu 3.0 – novém internetu postaveném na decentralizovaných systémech, kde kontrolu nemá žádná jednotlivá skupina. Každý velký průmysl – automobilový, farmaceutický, bankovní – musí dodržovat pravidla chránící veřejný zájem. Proč by to u technologických gigantů mělo být jinak?

U léků existují přísné požadavky na vývoj, testování a distribuci. V kyberprostoru však algoritmy ovlivňují miliardy lidí rychleji, než stíháme chápat jejich důsledky. Možná proto někteří tvůrci umělé inteligence volají po jejím zpomalení – nebo jde jen o snahu dostat regulaci pod svou kontrolu?

Rychlost vývoje technologií uniká naší představivosti. Jsme zvyklí vnímat svět lineárně, ale technologie postupují exponenciálně. Pokud máte krok dlouhý jeden metr, po třiceti lineárních krocích ujdete třicet metrů. Po třiceti exponenciálních krocích ale obletíte Zemi šestadvacetkrát.

Kdy dorazíme do bodu zlomu, nevíme. Ale technologie stále ještě vytváří člověk – my. Zavřít oči a říkat „řešte to někde jinde“ nepomůže. Možná nám ještě nezvoní hrana. Možná už ano.

‍