Algoritmus tě teď zná líp než tvoje máma.

Cílem výpočtů, ať už jde o jednoduché vzorce, či pokročilé algoritmy umělé inteligence, které firmy na internetu využívají k práci s informacemi, je zjistit, co nám nabízet. Co nás nejvíc zaujme? U čeho budeme trávit nejvíce času? Základem těchto výpočtů jsou data – znalost našich digitálních stop, které vytváříme jakoukoli aktivitou na internetu.

Z nich lze vyčíst naše demografické údaje, kontakty, polohu, věk, finanční situaci, zájmy, velikost bot a mnoho dalšího. Některé informace jdou ještě hlouběji – například odhalují náš status v sociální skupině, osobnostní rysy, hodnoty či přesvědčení. Data také umožňují pochopit zákonitosti našeho chování.

Na co vždy reagujeme? Co nás nechává chladnými? Co je pro nás typické? Co právě řešíme – rozbitou pračku, dovolenou či ztrátu zaměstnání? Ze všech těchto údajů lze sestavit modely předpovědí: co nám nabízet, co nás přiměje ke kliknutí, ke čtení nebo k nákupu. Tyto informace se dají okamžitě využít k vytvoření obsahu nebo k jeho nalezení v rozsáhlém digitálním prostoru a během zlomků sekundy nám jej zobrazit na displeji.

Zatímco klasická média doporučují obsah redakčně, sociální sítě fungují čistě na základě našich reakcí. Nabídku tvoří podle popularity příspěvků, interakcí s přáteli a dalších faktorů. Vyhledávače analyzují klíčová slova v textech, sledovanost zdrojů, počet a kvalitu odkazů na články, frekvenci aktualizací, dobu strávenou na stránce nebo u videa, polohu uživatele a další údaje.

V pozadí běží miliony spolupracujících serverů a výkonných počítačových sestav, jejichž kapacita se původně zdála být limitem. Není. Od roku 1993 do roku 2021 se výpočetní výkon superpočítačů zvýšil třicetinásobně – tedy třiapůlmilionkrát. Stejně dramaticky se vyvíjí i umělá inteligence, která zpracovává data stále efektivněji.

Od prvních verzí přes strojové učení až po generativní umělou inteligenci, která je dnes schopná samostatně tvořit nový obsah – texty, obrázky, zvuky i videa. Vyhledávače přesně vědí, kdo jsme. Před nimi se odhalujeme otázkami, které bychom nikomu jinému nepoložili. Jedním z nejdůmyslnějších nástrojů k poznání naší osobnosti je tlačítko "To se mi líbí".

Lajkováním a používáním emotikonů vyjadřujeme názory a emoce – mnohem zásadnější informace, než si uvědomujeme. Už v roce 2008 bylo možné z příspěvků na Facebooku vyčíst, kdy se během roku nejčastěji rozpadají vztahy. Studie z roku 2018 zase ukázala, že na základě slov, která na Facebooku používáme, lze předpovědět pravděpodobnost výskytu deprese.

Už v roce 2015 byl vyvinut model, který hledal souvislosti mezi lajky a různými aspekty osobnosti. Dokázal například rozpoznat etnický původ s přesností 65–95 %, rozlišit muže a ženy s přesností 93 %, homosexuální a heterosexuální muže s přesností 88 %. Dokonce dokázal na základě lajků předpovědět základní rysy osobnosti. Ve srovnání s našimi blízkými měl model až 30% shodu.

Podobné principy výpočtu využila i firma Cambridge Analytica během amerických prezidentských voleb v roce 2016 a před referendem o Brexitu ve Velké Británii. Odhaduje se, že každý den na Facebooku přibude 4,5 miliardy lajků.

Každou minutu uživatelé sdílí stovky tisíc fotografií, videí a komentářů. Nejen jednotlivec, ale i celý druh Homo sapiens se díky algoritmům ocitá v situaci, kdy je "digitálně nahý". Největší nebezpečí algoritmů umělé inteligence spočívá v tom, že o nás mohou zjistit víc, než si sami uvědomujeme nebo než bychom byli ochotni dobrovolně sdělit.

Například algoritmy sociálních sítí pomohly firmám lépe pochopit, jak funguje lidský mozek – a jak toho lze využít (či zneužít). Znalost lidské psychiky umožňuje platformám přesně nastavit obsah, který nás s jistotou přiměje kliknout.