Jak internet bojuje o naši pozornost

Nabízet reklamu šitou na míru podle toho, co klikáme, má mnoho výhod. Ale nabízet stejným principem informace skrývá řadu rizik. Je jedním z největších omylů myslet si, že větší pozornost vzbuzuje kvalitní a hodnotný obsah. Jistě klikáme na to, co nás zajímá, včetně seriózních textů. Ale v soutěži o počet kliků vždy suverénně vítězí tajemství, sex, senzace, nebezpečí a extrémy – tedy obsah, který provokuje naše emoce.

Média to věděla vždy. Sociální sítě, které nepodléhají mediálním zákonům a stojí na vytváření nabídky nejklikanějších příspěvků téměř bez jakýchkoliv limitů, však šíření takového obsahu posunuly na zcela novou úroveň. Umělá inteligence dokáže populární obsah vybírat z nekonečného internetu a multiplikovat ho v obrovských měřítkách.

Na sociálních sítích... V obrovských objemech. Skryto v neviditelnosti internetových toků. Proč na něco musíme kliknout stejně neodolatelně, jako si musíme podrbat svědění? Archetypální, hluboko zakódované vlastnosti v nás s internetem nevymizely. Technologie se vyvíjejí exponenciálně, ale náš mozek stále funguje na softwaru starém desítky tisíc let.

Stále nás zalévají chemické signály u informací důležitých k přežití – neodolatelně, jako chuť na tukem napuštěné hranolky. Podobně jako naši dávní předci, kteří byli lovci a sběrači. Jako naše prababička, která kdysi kamarádila s Ježíšem, nebo ta, která chodila na rande s vynálezcem knihtisku Guttenbergem.

Většina našich reakcí je stále intuitivních a instinktivních. Emoce a instinkty tvoří jádro softwaru, který nám pomáhal přežít. Základní šestice emocí – hněv, strach, radost, smutek, údiv a odpor – formuje naši reakci na informace. I proto jsou negativní slova jako špatné, zakázané a nikdy mnohem účinnější při upoutání pozornosti než slova pozitivní.

Je známo, že nahota zvýší dosah fotografie i o desítky procent. Obraz je pro nás důležitější než psaný text – očima přijímáme 90 % informací. Mozek dokáže zpracovat obraz 60 000krát rychleji než text. I proto je tak úspěšný Instagram. Lépe si pamatujeme příběhy – proto jsou populární videa i TikTok.

V téměř nekonečné nabídce internetu, při rychlosti pohybu palce na displeji mobilu, je naše průměrná reakční doba kratší než dvě sekundy. Necelé dvě sekundy má tedy obsah na internetu na to, aby zaujal. Čím lépe se trefí do instinktů a emocí, které se spouštějí okamžitě, tím spíše získá klik. Lidé stránky webů očima skenují – titulky jsou emoční návnadou, na kterou klikneme rychleji, než náš mozek vůbec stihne zpracovat informaci.

Proto je všude tak hojný výskyt katastrofických titulků. Sociální sítě tvrdí, že nám nabízejí to, co se nám líbí. Jenže klikání, sdílení a komentování nejsou jen důkazem našich zájmů a koníčků, ale také toho, co nás provokuje, co v nás vyvolává zvědavost, znechucení nebo strach.

Klikáme na něco, protože musíme vidět „tu blbost nebo hrůzu“. Komentujeme, protože nás to provokuje. Sdílíme, protože nás to rozčiluje. Čteme, protože nás to znervózňuje. Algoritmy nám proto předkládají svět v temnějších barvách, než je nutné. Katastrofy plavou na hladině displejů a házejí na nás deku stresu.

Sociální sítě jsou dnes předním zdrojem zpráv. Patří mezi největší weby světa, s dosahem na miliardy lidí a několika hodinami jejich času denně. Zákonitě tedy platí, že přednostní nabídka nejklikanějšího obsahu má na informační veřejnost podobný dopad, jako když je vzduch znečištěn CO₂.

A čím jsou nejvirálnější emoce, které zaručeně spustí reakci? Strach a hněv.