Pravda už nikoho nezajímá?! Jak dezinformace ovládají internet a mění naši realitu

O dezinformacích se mluví jako o jednom z největších problémů současnosti. Oficiální definice dezinformace zní: systematické a úmyslné klamání, šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry, s cílem ovlivnit jednotlivce i skupiny lidí žádoucím způsobem. Podstatou problému ale nejsou dezinformace samy, nýbrž celé soukolí nových jevů informačního vesmíru.

Lži, fake news, kachny existovaly vždy. Část společnosti i dnes věří, že všude číhají spiknutí mocných, Země je placatá, ve vakcínách byly nanočipy atd. Takových lidí ale není zas tolik. Co je však nové? Zásadně se změnilo zacházení s informacemi – a to v obrovském měřítku. Největší část informačního prostoru dnes ovládají technologické platformy, které nepodléhají mediálním zákonům a nemusí hlídat objektivnost informací.

Sociální sítě mohou v nepřeberném množství nabízet podivná, vychýlená, šokující či extrémní témata, protože takový obsah je spolehlivou návnadou na kliknutí, a tedy i zárukou stálého zájmu a příjmů. Na zpravodajských webech trávíme v průměru minuty denně, na sociálních sítích téměř dvě a půl hodiny. Sociální sítě dnes považuje za svůj hlavní zdroj informací 30 % lidí. To, co se jim zobrazí, ale neřídí média – rozhodují o tom algoritmy platforem.

Sociální sítě se v Česku neobjevují v běžných měřeních internetu, takže jejich vliv často podceňujeme. Jako dezinformace se navíc začalo označovat kdeco – nejen cíleně vytvořené lži, ale i omyly, názory protivníků nebo nepohodlné informace. Rychlost konzumace obsahu na internetu jen dokonává informační chaos.

Osm z deseti lidí, kteří článek sdílejí, čte pouze titulek. Obsah neznají a chybným komentářem či interpretací snadno sami přispějí k šíření dezinformací. Říct, co je omyl a co lež, je jako lov molekul v roztoku, který se neustále mění.

Dalším problémem je, že nás zejména sociální sítě vtahují do bublin, tzv. komor ozvěn. Jaké reakce na sítích vysíláme, takové informace dostáváme zpět. Tuny informací, které denně konzumujeme, dalece přesahují naše možnosti je všechny pochopit nebo ověřit. Uvnitř společenství stejně smýšlejících je snadné podlehnout zkreslení a uvěřit, že počet lidí kolem nás potvrzuje naši pravdu – bez ohledu na realitu.

A čemu věříme, to i znovu vyhledáváme. Držíme se své jistoty v nejistotě. Zvlášť když nás skupina odměňuje lajky – zdrojem dopaminu, který v nás vyvolává pocit štěstí. A ten zase nutně vyvolává potřebu získat další pochvaly. V prostředí, kde každý vidí jinou verzi světa, nevzniká shoda na realitě. Naopak se společnost rozděluje a radikalizuje.

Svou pravdu a své jistoty máme přirozenou potřebu bránit. Naše pravda je vždy pravdivější než ta cizí – a běda, pokud ne. V anonymním světě internetu také roste nebezpečí „škrtnutí zápalkou“. V době vyhrocených emocí, voleb nebo krizí se může názorově rozdělené publikum na sítích snadno organizovat a během několika minut se strhnout k akci.

To vše dohromady tvoří podhoubí, které lze snadno zneužít – ať už je cílem propaganda, vojenské informační operace, podvod nebo prostá touha vydělat peníze na naší pozornosti. Klasické dezinformace produkuje jednak „průmysl lži“ – tedy profesionální týmy organizované buď nepřátelskými zeměmi, nebo agenturami najatými politiky v době voleb.

Zdrojem dezinformací jsou ale i jednotlivci – tzv. kazatelé, kteří propadli pocitu vlastního poslání, tedy různí ezoterici, léčitelé, ideologičtí či náboženští fanatici. Další skupinou jsou obchodníci se strachem, kteří vědí, že obsah vzbuzující strach, nenávist nebo slepou naději na záchranu se na burze automatizované inzerce dobře zpeněží.

Finanční zdroje dezinformační scéna získává z darů důvěřivých lidí nebo právě z automatizovaného nákupu online reklamy, kdy si inzerenti ani často neuvědomují, komu platí.

Obrana před informačním chaosem není snadná. Apelovat na každého, aby si pečlivě ověřoval fakta, je v dnešním informačním prostředí téměř nemožné.

Ve svobodné demokratické společnosti je svoboda projevu klíčovou hodnotou. Proto musí platit, že každý má právo na svůj názor – bez ohledu na to, zda se jiným zdá pomýlený či hloupý. Stejně tak by ale mělo platit, že co je nelegální mimo internet, mělo by být nelegální i online.

Dále by mělo být jasné, jak jsou nastaveny algoritmy ovlivňující miliardy lidí. Kolik a jak s námi manipulují? A mělo by také platit, že pokud tyto algoritmy způsobí uživateli újmu, firmy za to ponesou plnou právní odpovědnost.

Za problémy spojované s dezinformacemi nemohou jen samotné dezinformace. Slovo dezinformace je zjednodušující zkratkou pro celý komplex nových fenoménů. Lidé ve stále se valící záplavě informací ztrácejí opěrné body a drolí se jejich důvěra v tradiční autority. Nebezpečím je rozpad důvěry v demokracii jako takové. Společnost, která ztratí schopnost oddělit realitu od dojmů a pravdu od manipulací, se stává zranitelnou.