Google a Meta vs. média: Kdo vyhraje boj o pravdu?

Informace na internetu poskytují nejen média, ale i technologické informační platformy. Všechny se živí především pozorností uživatelů, kterou získávají na svých webech a následně ji prodávají inzerentům. Největší platformy, Meta a Google, dohromady inkasují téměř polovinu veškeré online reklamy. Jejich náskok v příjmech však není jen důsledkem popularity, ale také nerovných podmínek v soutěži o pozornost na internetu.

Na rozdíl od médií nejsou technologické společnosti vázány povinností hlídat vyváženost obsahu či ověřovat informace. Výběr zpráv přizpůsobují hlavně uživateli a jeho reakcím. Sociální sítě neřeší, na jakých informacích lidé generují kliky. Mohou algoritmicky zvýhodňovat i pochybné nebo zavádějící informace, protože cílem je co největší zapojení uživatele. Strach, hněv, údiv či radost – silné emoce jsou klíčem k úspěchu.

Technologické platformy se hájí tím, že fungují jen jako „silnice“ pro cizí obsah a nesou odpovědnost pouze ve výjimečných případech. Přesto se jejich automatizované reklamní systémy hemží podvodnými inzeráty. Média takové reklamy dokážou odstraňovat rychle, ale u nadnárodních gigantů je tento proces pomalý a složitý.

Evropská unie se snaží narovnat tržní podmínky a posílit transparentnost přijetím několika právních předpisů. Ty upravují nejvýraznější problémy, ale základní nerovnováhu mezi tradičními médii a platformami neřeší. Spor o platby za obsah mezi médii a technologickými společnostmi navíc pokračuje téměř po celém světě.

V Česku v reakci na novelu autorského zákona přestal Google v roce 2023 zobrazovat úryvky vyhledávaných článků a Facebook omezil zobrazování zpravodajského obsahu. Facebook a X (dříve Twitter) zároveň radikálně snížily doporučování zpráv z renomovaných světových médií. To snížilo dosah kvalitní žurnalistiky a posílilo hegemonii algoritmů, které upřednostňují obsah zaměřený na emoce a virálnost.

Dalším aktuálním problémem je využívání mediálního obsahu umělou inteligencí. AI se učí z existujících textů, zvuků a obrazů, často bez svolení autorů či licencí. Klasická média se ocitají pod tlakem – hledají ekonomický model, který by zajistil jejich fungování, aniž by musela závodit v počtu kliknutí.

Dnes považuje sociální sítě za svůj hlavní zdroj informací přibližně 30 % lidí. Přesto si mnoho uživatelů neuvědomuje, jakým způsobem jsou informace, které vidí, filtrovány a přizpůsobovány jejich návykům. Většina obsahu internetu je přitom kontrolována několika málo firmami – Meta ovládá sociální sítě, Google dominuje vyhledávačům.

Média také dělají chyby. Snahou držet krok s technologiemi se někdy nechají vtáhnout do pokusů platformy napodobovat. Často se však stává, že v tomto procesu ztrácejí svůj původní smysl a roli.

Jedinou cestou, jak se v záplavě informačního chaosu orientovat, je spoléhat na důvěryhodnost a kvalitu obsahu. Klasická média však k tomu potřebují i podporu společnosti, která chápe jejich roli a nevnímá je jen jako snadný terč kritiky.

Mnoho uživatelů dnes neví, odkud pochází informace, které čtou, a že v online prostoru probíhá boj o naši pozornost. Často se necháme vést algoritmy stejně slepě, jako by koza následovala pastýře.

Naopak existuje část internetu, která o naši pozornost vůbec nestojí. Takzvaný dark web, kam se lze dostat pouze se speciálním softwarem, je prostředím pro nelegální aktivity, prodej zbraní, dat a černý trh internetu. Ale to už je jiné téma.